Kdo je máma?

Máma je žena, která na sebe vzala břímě výchovy a péče o svou ratolest. Toto její privilegium ji poskytuje spoustu krásných, příjemných a nezapomenutelných okamžiků. Matka je ta, která naučí své dítě jak se postavit k světu čelem a jak být tím nejlepším člověkem. Máma je slovo, na které každá matka čeká a těší se až ho uslyší z úst svého dítka. Máma je žena, která chodí každý večer kontrolovat postýlku svého drobečka, střeží jeho klidný spánek a udělala by cokoliv, aby její dítě bylo šťastné.

Máma je také ta, která je při oblékání vzdorujícího drobka, hlavně v zimních měsících, zpocená až na uších. Stejně tak při dobíhání nízko podlažní tramvaje nebo, když pospíchá domů pro zapomenutý dudlík nebo oblíbenou hračku. Každá máma je občas tak trošku mimo, kdyby nebyla bylo by něco špatně. Při rozhovoru, který se ani nejmenším netýká dítěte nebo se naopak netýká jí, mluví v množném čísle. "My máme rádi, my papáme, my si dáme..." Ideálně ještě doplní svůj monolog o zdrobněliny nebo nesmyslná slova, která aplikuje na své dítě. Je natolik zvyklá komunikovat se svým dítětem, že i venku u kočáru pořád pronáší chytré poznámky. Občas se i stane, že tyto poznámky pronáší, i když je venku sama. O vození košíku s nákupem nemluvě, dítě přeci tento setrvačný pohyb uklidňuje. Matku potkáte kromě hřišti a dětských koutků, především v nákupních centrech, převážně v odděleních s dětským oblečením, dětskou kosmetikou eventuálně v hračkářství. Samozřejmě také všude, kde jsou slevy, na cokoliv. Máma je také ta, která je vždy a na všechno připravena, vždy má rezervní pleny, oblečení, hračky, dobroty vše co je potřeba.

Být máma je nejkrásnější věc na světě, je to jako když část sebe předáte někomu dalšímu, někomu koho milujete nejvíc na světě a víte, že jste tu vždycky pro něj!

Měsíc nic nedělání

Už něco málo přes měsíc mě trápí bolesti ruky. Nemůžu dělat téměř nic, co bych dělat chtěla. Občas to dojde tak daleko, že nemůžu to naše malé žihadlo ani kloudně přebalit a obléknout. Jsem ráda, že uvařím, umyju nádobí a že můžu jakž takž fungovat. Teď právě využívám chvíle, kdy to není tak hrozné, abych si postěžovala.

Co návštěva u lékaře, to jiná diagnóza. Tu zánět šlach, pak zas zánět karpálního tunelu...Už jsem byla u pěti různých doktorů, vystřídala všechny možné lékařské obory od chirurgie po neurologii, ale nikdy nic z doporučeného nepomohlo...

Nechci, aby to vypadalo jako článek hypochondra, ale slyšela jsem, že mnoho maminek na mateřské dovolené trápí podobné problémy s více zatěžovanou rukou. Což je jasné - tahání korbičky od kočárku se sedmikilovým miminem, ač jen do druhého patra, se někde musí podepsat. Proto chci svou troškou přispět do mlýna všech těch chytrých článků a diskuzí, z nichž dneska člověk rozhodně nezmoudří.

Paradoxně bolet to začalo asi tak v době, kdy jsme korbu měnili za sporťáček, možná chvíli před tím. Nebylo to nic hrozného, myslela jsem si, že je to jen namožené nebo unavené. Tak jsem se snažila ruku šetřit, ale šetřete pravačku, když jste pravák. Jelikož se bolest stupňovala, rozhodla jsem se zajít si k obvoďačce, aby mě poslala na rentgen. Jenže když partner dělá "krátkej-dlouhej", není tak úplně snadné všechno skloubit a ještě někam vtěsnat návštěvu u doktora. A ještě ve správných ordinačních hodinách? To už je nadlidský výkon, obzvlášť zrovna v době, kdy začíná být hezky a nikomu se nechce prosedět slunné odpoledne v čekárně plné "nachcípaných" důchodců. No co...po asi týdnu odkládání a hodině prosezené v čekárně, jsem si to štrádovala domů s receptem na Ibalgin 600, mast Flector a s doporučením vázat a jak vázat ruku elasťákem a mimo jiné s diagnózou "to bude asi zánět šlach". Po více jak desetidenním poctivém dodržování všech doporučení jsem vzhledem k stupňující se bolesti opět vyrazila k obvoďačce pro vysněné doporučení na rentgen, protože vytrvalá bolest mě stále více ubezpečovala, že to budou spíše kosti. Když jsem na stůl paní doktorce hodila ruku v ortéze, kterou jsem si pořídila na doporučení neuroložky, paní doktorka zděšeně prohlásila: "Proboha co se Vám stalo?". Následně vypsala doporučení na další vyšetření, ale k mému smutku ne na chirurgii, nýbrž na ortopedii. Říkala jsem si no co, tak tam mě třeba konečně pošlou na rentgen.

Vůbec jsem netušila, že když máte doporučení od jiného lékaře, podléháte stejné objednací době jako kdykoliv bez doporučení. Tak k čemu ta doporučení hernajs jsou? Na ortopedii jsem se měla dostavit za týden. Během toho jsem už bolestí zoufalá, absolvovala jedno vyšetření chirurgem, takřka mezi dveřmi. Absolutně nesmyslné objednání se na neurologii kam nikdo nechodí. Vyšetření na téže neurologii, kdy jsem měla sto chutí se sebrat a s pláčem utéct z ordinace.. Tato série vyšetření nesla krycí název "Zánět karpálního tunelu". Bylo mi doporučeno papat léky proti zánětu a otoku, Aescin a samozřejmě mimo jiné omezit pohyb ruky s radou: "Partner si bude muset vzít dovolenou". To ani nemluvím o vyhrožování operací.

Po ortopedickém vyšetření se stanovená diagnóza opět vrátila na původní zánět šlach. Doporučeno mi bylo opět se ládovat Aescinem, mazat kostivalovou mastí a jako bonus jsem vyfasovala parádní funglnovou ortézu, hrazenou pojišťovnou. Také jsem se na chvíli stala součástí elektrického obvodu jakéhosi komunistického stroje, který měl za úkol uvolnit svaly a šlachy. Jediné, co pro danou chvíli uvolnil, byla bolest a to nesnesitelná. "Když to do konce měsíce nepřejde, objednejte se na rehabilitaci". Tak zněla poslední slova paní doktorky. Podotýkám, že do konce měsíce zbývalo 14 dní.

Do konce měsíce jsem to nevydržela ani náhodou a už za tři dny jsem doma brečela bolestí a další den na to už jsem klusala na nejbližší chirurgii s vidinou rentgenu a možná nedej bože sádry. Pan doktor mě rychle vyvedl z omylu a hlásil "Zánět bodcovitého výběžku loketní kosti". Se slovy: "To tady neléčíme, to musíte na ortopedii" , receptem na další mast a doporučením na příslušné pracoviště mě vykázal z ordinace. Nutno podotknout, že to byla nejpříjemnější návštěva lékaře z celé série. Objednání na ortopedii jsem nechtěla odkládat a hned vyběhla do druhého patra místní polikliniky, kde mi sestřička povídá: "Volno máme za měsíc." To jsem se pomalu začínala hroutit. Naštěstí jsem těsně před záchvatem paniky zaslechla: "A nebo v pondělí, 14.30.". Nadšením a vděkem jsem div nejásala. Tak ještě do lékárny pro ten ALGESAL, lokální analgetikum, "Paráda, tak aspoň nebudu celý víkend bulet bolestí.".

V pondělí jsem v čekárně na ortopedii pochopila, proč první termín, který mi sestra nabízela, byl až za měsíc. Ale co, jsem zvyklá... Místo ve 14.30 jsem se do ordinace dostala v 15.30. Následovala milá konfrontace s dalším panem doktorem, který po chvíli dal již čtvrté jméno jednomu problému a to: "Namožené vazy". S doporučením jsem poslušně odcupitala na rehabilitaci, kde jsem absolvovala svoje první setkání s rehabilitací ultrazvukem, kam jsem měla docházet následujících osm dní mezi 7. a 11. hodinou. Tedy mimo víkendu a svátku.

Už po absolvování prvního z osmi ultrazvuků jsem pociťovala rozdíl, bolest už nebyla tak intenzivní a stálá. Teď po posledním musím říci, že se mi značně ulevilo. Jsou sice pohyby, které bolí, ale to už je nic... Uvidím co za šest týdnů přinese kontrola, zatím budu jen doufat, že zlepšení bude trvalé.

Snad by se k tomu všemu hodilo dodat "Dvakrát měř jednou řež.", v mém případě se bohužel dvakrát moc neměřilo. Ale naštěstí se ani neřezalo. 

Máma vaří

Asi jako skoro každá ženská ráda nakupuje (aspoň něco), tak stejně tak skoro každá ženská ráda vaří. Ani já nejsem výjimkou. Samozřejmě se nepovažuji za velkého kulinářského umělce, ani dobrodruha. Snad odjakživa si libuji v kuchařských knihách a časopisech a s boomem foodblogů se jaksi stalo mou posedlostí jejich sledování alespoň na instagramu nebo facebooku. Ale přesto se moje kuchařské umění v poslední době bohužel omezuje pouze na jídla: "Honem honem, ohřej to než se vzbudí." nebo "Už je vzhůru, dneska bude studená.". Naštěstí mám nejúžasnějšího chlapa na světě, který když má volno, se stará a já můžu vytvářet svá kuchařská "veledíla" v kuchyni. Bodejť by se taky nestaral, jinak by byl o hladu. Zrovna nedávno jsem přemýšlela, jak se to vlastně stalo, že jsem začala vařit a popravdě nevím, kdy nastal zlom. Asi spíš nenastal, šlo spíš o takový vývoj. Prvotně za tím vším stála potřeba nasytit sebe, chtít nasytit další členy rodiny, potom samozřejmě touha předvést se před přítelem. A od všelijakého hokus pokus omyl, jsem se nejspíš dostala až tam, kde jsem teď. Tedy máma na plný úvazek, která když je čas, si troufne i na svíčkovou s knedlíky, hovězí na víně nebo třeba na kynuté knedlíky a vánočku. Ale momentálně jsem spíš v režimu snadno a rychle (!POZOR! neplést s "Levně a chutně"!)

Tenhle článek by měl být takovou malou ukázkou toho, že i když není vždycky čas na to dělat svíčkovou nebo třeba dlouho tažený vývar, nemusíme věšet hlavu. Nebo nedej bože dělat kečupovou polévku a když už ano, rozhodně se tím nebudeme chlubit... Jsou jídla CoDůmDal, která doma dělá občas každý, ať už dobře vypadají nebo ne. Důležité je, že chutnají. Ale čeho je moc, toho je příliš... U nás doma v poslední době dost frčí těstoviny a stejně jako každá ženská mám občas záchvaty jako: "Musíme jíst zdravě", "Budu držet dietu" nebo "Už si nikdy nedám KFC".

Menší ukázka jídel z našeho jídelníčku. Většinu inspirace, pokud tedy přímo nepocházela z mojí hlavy, jsem čerpala od mých oblíbených MyCookingDiary, Kublanka nebo Smoothcooking.

Tyhle brambory jsou naprosto famózní a jednoduché. Skvělé je, že do nich můžete nacpat a ochutit je prakticky čímkoliv. My máme nejradši "light" verzi: slaninu, cibuli, sýr a rozmarýn.

Bramborová mňamka

Chilli con carne, oblíbená verze s mletým masem, ta méně oblíbená bez masa.

Chilli con carne s rýží

Zbožňuju film Julie a Julia. Ve scéně, kdy Julie večeří se svým manželem a přemýšlí, o čem by mohla blogovat, jedí jídlo hodně podobné tomu mému. Odtud pochází inspirace. Tato scéna je mimo jiné i v oficiálním traileru k filmu, v čase 0:58 → Trailer Julie&Julia

Topinky se salátem z pečených paprik

Těstoviny s rychlou rajčatovou omáčkou

Těstoviny s masovým ragú

Tak tohle je moje nej nej nejoblíbenější snídaně. Tmavé pečivo se šunkou, sýrem a hromádkou zeleniny. Úplně nejlepší je pro mě tahle snídaně na jaře. A připomíná mi časy, kdy jsem ještě chodila do školy a snažila se zdravě stravovat.

Obyčejné obložené chlebíky

Vepřové nudličky s domácími americkými bramborami

Polévka z červené čočky

Masová směs s rýží

Těstoviny s masovým ragú podruhé

 

Těstoviny se sušenými rajčaty

Domácí pizza

Kdybych na Štědrý den na stůl postavila houbového Kubu z krup a navíc ještě bez MASA, asi bych si ho mohla hezky pěkně strčit za klobouk, nebo ho odnést slepičkám. U nás byl Kuba vždycky z rýže (poslední dobou ve stopovém množství přidávám kroupy, a mám takové podezdření, že strávníci o tom nemají ani páru) a se slaninkou a hlavně ze sušených hub. Jelikož nejsem jejich úplný milovník a díky sušení se eliminuje jejich přirozená oslizlost, která mi nedělá úplně nejlíp. Tak proto je Kuba po našem

Vánoční houbový Kuba po našem

Zeleninový salát s kuřecím masem

Kuskus se zeleninou

Sushi Maki

A samozřejmě nesmím zapomenout na oblíbené smoothie - ranní smoothie, náš ranní většinou ovocný, nakopávač.

Nejoblíbenější kombinace: jahody, banán, kiwi

Dalo by se říct, že většina těchto jídel patří spíš k těm zdravějším, lehčím. Samosebou vaříme také i ta nezdravá a těžší. Taková ta jídla, co po obědě máte pocit, že se můžete už akorát tak odvalit na gauč k televizi a tam usnout, ale o těch třeba příště...

Máma mámám

Jak na příkrmy u nás doma... 

 

Jelikož už jsme se s Viktorkou dostaly přes hlavní problém příkrmů, a to NEPAPÁNÍ, rozhodla jsem se, že sepíšu pár takových bodů a rad, které mi byly prospěšné. Třeba tím někomu usnadním práci a ušetřím čas prosezený nad počítačem, strávený procházením internetových diskuzí, telefonáty s maminkou a psaní obsáhlých zpráv s kamarádkou. Většina rad ohledně krmení dětí, které můžete na internetu najít v "odborných článcích" (myslím tím takové ty klasické články, texty jednoho autora, ne diskuze) se týká převážně kojení. Proto byl celkem oříšek najít ty, které radily, jak "přinutit" prcka pozřít cokoliv jiného než jen mlíčko. Další takovou kapitolou je přechod z mixované stravy na kousíčkovanou, ale to předbíhám, to nás teprve čeká.

Náš počáteční boj probíhal asi takhle.

Takže, první a velice důležitou radou je: NEVZDÁVAT SE!, která si může v určitém úhlu pohledu drobátko protiřečit s tou další a to je: ZKUSIT POČKAT. Jelikož když dítě příkrmy odmítá, pravděpodobně ještě není připraveno na tak velkou změnu. Podstatné podle mě je, nepřestat úplně. My jsme to zkoušely, když byl čas a klid. Když nebyl, nehrotily jsme to. Ani teď se nesnažím Viky za každou cenu nacpat připravenou porci. Když nechce, tak prostě nechce. Ani jedné nám to za ten stres nestojí. Jsou prostě dny, kdy sní PÁR LŽIČEK a tím končí. Nemá smysl chtít za každou cenu den ode dne zvětšovat porce. Dítě prostě sní, kolik může.

ZKOUŠET, ZKOUŠET. Když nechce mrkev, zkuste bramboru. Každý Vám dnes sice řekne, že každou potravinu musíte dávat minimálně tři dny a sledovat případné alergické reakce, ale co když právě mrkev je právě to, co dítěti prostě nechutná?

Další věcí, která nám nejspíš hodně pomohla, byly již dříve zmiňované SKLENIČKOVÉ PŘÍKRMY. Ač jsem byla vždycky přesvědčená, že je kupovat nebudu, nastala situace, kdy jsem si myslela, že když ne tohle, tak už nic. A musím říct, že když bylo nejhůř, byla jsem opravdu ráda, že k tomu všemu nemusím ještě patlat domácí papání. Stačilo ohřát a hotovo.

ZÁSADNĚ LŽIČKOU. Když už začínáte s příkrmy, tak rovnou lžičkou. Proč dítě nejdřív zvykat na nové chutě a pak na nový způsob podávání? Hezky oboje najednou a je o jedno trápení méně. A další protiřečící si rada nebo spíš takový náš pokus, bylo papání NA PRST. Z prstu se příkrm mnohem snadněji dostal do pusiny než ze lžičky, ale tuhle metodu jsme u nás praktikovaly pouze párkrát, avšak s úspěchem.

HUSTŠÍ A S KOUSKY, nebo naopak řidší a rozmixované dohladka? Každý máme rád něco jiného a stejně tak je tomu i u malých prcků. My jsme nakonec zůstaly u dohladka mixovaného s tak akorát konzistencí. Samozřejmě je důležité myslet na to, že děti nemají zuby a pokud nějaké ano, s kousáním na tom určitě nejsou úplně nejlépe. A větší a tvrdé kousky mohou vdechnout.

MAMI JÁ SAMA. Ač ještě nemluví, tak u nás doma oblíbená papací činnost. Prostě vidí lžičku a sápe se po ní dokud ji nemá. A já do té doby nemám klid. Už jsem to dokonce zkoušela i se dvěma lžičkami (s jednou na hraní a druhou na krmení, ale moc úspěchu jsem nesklidila). Takže jsem se prostě smířila s tím, že po každém krmení musím Viky celou kompletně převléknout, umýt a v horších případech převléknout i sebe a všechno kolem.

Neméně důležitá rada, možná snad všem nadřazená je: HLAVNĚ KLID. Dítě pozná, když se stresujete a na jeho náladě a rozpoložení to dvakrát nepřidá. Já vždycky, když už cítím, že mám dost, tak radši končím. Třeba v takových případech, kdy Viky odmítá "sedět" v klidu, přetáčí se na bříško, patlá všechno všude, nebo prostě jen nechce otevírat pusinku.

Zde jsou odkazy na dvě mé oblíbené stránky, ze kterých jsem mimo jiné čerpala i některé z výše uvedených informací.
maminkam.cz
babyweb.cz

Jen tak dál

Poslušně hlásím, že jsme to nevzdali. Viky už přestalo bavit nám při krmení odporovat a vlastně ani nevím, jak a kdy se to stalo, ale už papáme. Včerejší skóre, celá mistička banánovo rýžové kašičky. Tedy všechno, co jsem připravila, jedna a půl odměrky od HIPPíka. Dost možná k úspěchu přispěly kupované skleničky a nebo také dopolední návštěva u babičky, díky níž jsme mrkvičku dávali v jiném prostředí. Ale to už je jedno, důležité je, že jsme z neúspěšných pokusů přešli na patla pokusy se skleničkami a z nich na otevírání pusiny a papání. 

 

Dnes skleničkové papů nahradila domácí mixovaná cuketa s mrkví a bramborem. Popravdě po první lžičce se nezdálo, že budeme úspěšní, ale nakonec se překonala. A evidentně tomu přišla na chuť, po třech dnech následovala samotná cuketa. Která slaví největší úspěch u mě, jelikož na oblečení nedělá fleky. A už teď mám připravenou další zeleninu k rozšiřování jídelníčku. Špenát, kedluben, batáty, pak ještě musíme zkusit dýni, květák a brokolici, těším se na další mixování. Je skvelý pocit, když víte, že to papání nebude stres, ale spíš sranda. protože Viky stále ještě neopustila fázi: "Já sama", takže jídlo je všude a tím myslím naprosto všude. Ale co, pračku máme a navíc rozvíjí jemnou motoriku a třeba bude za chvíli opravdu papat úplně sama, i když moc si nedělám iluze. Nemůžu po ní chtít zázraky. I když je pravda, že po tom co jsme vyzkoušeli kukuřičné křupky, které si naprosto instinktivně strká do pusinky, možná bych se nedivila. Navíc křupky si naprosto zamilovala a já jsem moc ráda, že je aspoň jedno jídlo, které jí s opravdovým nadšením. Už po prvním dni miluje křupky..

Mrkev nebo brambora

Aneb jak se snažíme o zavedení příkrmů a jak to parádně jde...

Po poslední návštěvě u paní doktorky jsme dostali svolení začít s příkrmy, zkusit mrkvičku, brambůrek, večer kašičku. Celá natěšená jsem hned po cestě od paní doktorky zaběhla do obchodu koupit mrkev, jakožto všemi osvědčenou první potravinu pro kojence. Doma jsem poctivě uvařila, rozmixovala a nadšeně naservírovala naší malé, brzy pětiměsíční princezně. Dokážete si představit moje rozčarování, když mi můj miláček začal mrkvičku vracet zpátky a patlat ručičkama všude, kde se dalo. Ještě víc v šoku jsem byla po tom, co jsem zjistila, že bez aplikace jistého čistícího prostředku nemám šanci mrkev z pidi oblečků ani ze svého oblečení vyprat. Už je to víc jak týden a u nás nemají úspěch ani kašičky a o zelenině a ovoci ani nemluvím. Z mrkvičky jsme přešli na mrkvičku s bramborem, následoval pouze brambor a pořád nic. Jablíčko, banán...bez úspěchu. Už jsme vystřídali asi 6 různých kaší, různých značek a příchutí, ale stále bez výsledku. Proto po nastudování pár článků o "odmítačích" a zhodnocení rad babiček a kamarádky, jsem se rozhodla, že si dáme pár dní oddych a pak začneme na novo. Uvidíme, co přinese následující týden.

Po víkendu jsme se opět vrhli na kašičky a opět žádný úspěch. Čím větší hlad Viky má, tím je to horší. Vzteká se, cokoliv co se mi podaří dostat jí do pusinky, zase hezky pěkně vyplivne ven. Největší úspěch měla asi banánová kašička na dobrou noc. Jenže vychytat tu správnou strukturu a konzistenci dá celkem zabrat. Výsledkem toho je, že ji jí jen občas. No jí, asi se tomu úplně nedá říct, že by ji jedla, spíš ji pozře. Teprve až bude sama otvírat pusinku, bude jíst.

Ze zoufalství jsem se dnes uchýlila ke skleničkovému papání. Jelikož i přes všeobecný odpor k internetovým diskusím se občas musím uchýlit ke studování daného problému právě v nich. A proto jsem se rozhodla, že s Viky zkusíme skleničku. Už když jsem sama ochutnala, věděla jsem, že mrkev s bramborem by dnes mohly slavit úspěch. Po první lžičce se zdálo, že jsem se mýlila, kyselý obličej mě ale neodradil. A po pár plivancích se začalo polykat. Naneštěstí by ta naše šikulka už v pěti měsících ráda papala sama.

Mrkev měla naprosto všude, ani nový igelitový bryndáček nezachránil úplně všechno. Ale co, hlavní je, že aspoň něco spapala. Jupíí, jen tak dál. Po papání následovalo válení na dece, princeznička se přetočila na bříško a téměř všechno co jsem do ní tak pracně nasoukala, zase vyzvracela. Achjo, ale my to nevzdáme.

Uspáváme

Uspávání je u nás doma taková "oblíbená" činnost, u které se s přítelem neradi střídáme. Oba bychom uspávání raději nechali na tom druhém. Už od malička je Princezna velice náročná, co se uspávání týče. Večer co večer jsme museli vymýšlet nové způsoby jak ji přesvědčit, že i my máme právo se pár hodin prospat. Ne vždy jsme se setkali s úspěchem. V počátcích našeho know how stačilo nakrmit, krknout a položit do postýlky, ale postupem času se i miminka stávají náročnějšími. Proto jsme přešli na jemné pohupování v lehátku, následně na houpání a po pár týdnech na vození. V našem provedení to znamená, že tak dlouho taháme lehátko sem tam po parketách, dokud Princezna neusne. Bohužel parkety nesou trvalé následky této stále fungující metody. Jejich šrámy se prohlubují a zvětšují, občas čekám, kdy se vznítí.

Mezi funkčností jednotlivých metod uspávání a vynalézavostí rodičů je naneštěstí přímá úměrnost, tudíž čím méně uspávání funguje, tím méně nápadů na jiné způsoby uspávání máme. Nejúspěšnější v poslední době bylo šudlání mazlíkem Králíčkem. Plyšový Králíček hladil Viky po hlavičce a to ji spolehlivě uspávalo zhruba měsíc. Po čase jsme museli začít Králíčka střídat s houpáním, vozením nebo ideálně kombinovat. Přibližně za další týden se k šudlání přidalo i ššání, vydávání zvuku jako, když teče voda - ŠŠŠ ŠŠŠ ŠŠŠŠŠŠŠ. Což se přiznám, bylo dost nad moje síly. Dokonce jsem se pokoušela svoje ššání nahrát na mobil a pak ho pouštět. Bez úspěchu. Ale je pravda, že ŠŠŠ zabíralo. Ono na těch radách: "Usíná, když pustím vodu.", "Zapněte vysavač, usne." nejspíš něco bude. Jde totiž o takzvaný bílý šum, monotónní zvuk, který napodobuje zvuky, které miminko slýchalo v děloze, kde bylo celých 9 měsíců naprosto spokojené. A tyto zvuky ho i nadále uklidňují. V létě by se nabízelo otevřít okno, vítr nebo déšť mohou také fungovat jako zdroj bílého šumu, ale v zimě? Pustit vodu? V ložnici má asi málokdo vodovodní kohoutek, a v devět hodin večer by nám sousedi asi pěkně poděkovali, kdybychom Viky uspávali luxem. A nechat delší dobu běžet v pokoji fén taky není zrovna nápad génia, navíc kam ho dát aby nic nezapálil?

 
Nedávno mě napadlo zkusit na internetu najít nějakou zvukovou stopu, která by napodobovala Vikyiny oblíbené bublinky nebo ššání. A narazila jsem právě na bílý šum a říkala jsem si: "Proč jsem to nezkusila dřív!". Nechci to zakřiknout, ale už druhý den pomocí bílého šumu uspáváme bez stresu, který byl u nás takřka na denním, tedy večerním pořádku.

Tohle zatím sklízí úspěch a když se omrzí, pustíme si tady třeba elektrický zubní kartáček, les, tikot hodin, déšť a nebo vlny Pacifiku.