Měsíc nic nedělání

Už něco málo přes měsíc mě trápí bolesti ruky. Nemůžu dělat téměř nic, co bych dělat chtěla. Občas to dojde tak daleko, že nemůžu to naše malé žihadlo ani kloudně přebalit a obléknout. Jsem ráda, že uvařím, umyju nádobí a že můžu jakž takž fungovat. Teď právě využívám chvíle, kdy to není tak hrozné, abych si postěžovala.

Co návštěva u lékaře, to jiná diagnóza. Tu zánět šlach, pak zas zánět karpálního tunelu...Už jsem byla u pěti různých doktorů, vystřídala všechny možné lékařské obory od chirurgie po neurologii, ale nikdy nic z doporučeného nepomohlo...

Nechci, aby to vypadalo jako článek hypochondra, ale slyšela jsem, že mnoho maminek na mateřské dovolené trápí podobné problémy s více zatěžovanou rukou. Což je jasné - tahání korbičky od kočárku se sedmikilovým miminem, ač jen do druhého patra, se někde musí podepsat. Proto chci svou troškou přispět do mlýna všech těch chytrých článků a diskuzí, z nichž dneska člověk rozhodně nezmoudří.

Paradoxně bolet to začalo asi tak v době, kdy jsme korbu měnili za sporťáček, možná chvíli před tím. Nebylo to nic hrozného, myslela jsem si, že je to jen namožené nebo unavené. Tak jsem se snažila ruku šetřit, ale šetřete pravačku, když jste pravák. Jelikož se bolest stupňovala, rozhodla jsem se zajít si k obvoďačce, aby mě poslala na rentgen. Jenže když partner dělá "krátkej-dlouhej", není tak úplně snadné všechno skloubit a ještě někam vtěsnat návštěvu u doktora. A ještě ve správných ordinačních hodinách? To už je nadlidský výkon, obzvlášť zrovna v době, kdy začíná být hezky a nikomu se nechce prosedět slunné odpoledne v čekárně plné "nachcípaných" důchodců. No co...po asi týdnu odkládání a hodině prosezené v čekárně, jsem si to štrádovala domů s receptem na Ibalgin 600, mast Flector a s doporučením vázat a jak vázat ruku elasťákem a mimo jiné s diagnózou "to bude asi zánět šlach". Po více jak desetidenním poctivém dodržování všech doporučení jsem vzhledem k stupňující se bolesti opět vyrazila k obvoďačce pro vysněné doporučení na rentgen, protože vytrvalá bolest mě stále více ubezpečovala, že to budou spíše kosti. Když jsem na stůl paní doktorce hodila ruku v ortéze, kterou jsem si pořídila na doporučení neuroložky, paní doktorka zděšeně prohlásila: "Proboha co se Vám stalo?". Následně vypsala doporučení na další vyšetření, ale k mému smutku ne na chirurgii, nýbrž na ortopedii. Říkala jsem si no co, tak tam mě třeba konečně pošlou na rentgen.

Vůbec jsem netušila, že když máte doporučení od jiného lékaře, podléháte stejné objednací době jako kdykoliv bez doporučení. Tak k čemu ta doporučení hernajs jsou? Na ortopedii jsem se měla dostavit za týden. Během toho jsem už bolestí zoufalá, absolvovala jedno vyšetření chirurgem, takřka mezi dveřmi. Absolutně nesmyslné objednání se na neurologii kam nikdo nechodí. Vyšetření na téže neurologii, kdy jsem měla sto chutí se sebrat a s pláčem utéct z ordinace.. Tato série vyšetření nesla krycí název "Zánět karpálního tunelu". Bylo mi doporučeno papat léky proti zánětu a otoku, Aescin a samozřejmě mimo jiné omezit pohyb ruky s radou: "Partner si bude muset vzít dovolenou". To ani nemluvím o vyhrožování operací.

Po ortopedickém vyšetření se stanovená diagnóza opět vrátila na původní zánět šlach. Doporučeno mi bylo opět se ládovat Aescinem, mazat kostivalovou mastí a jako bonus jsem vyfasovala parádní funglnovou ortézu, hrazenou pojišťovnou. Také jsem se na chvíli stala součástí elektrického obvodu jakéhosi komunistického stroje, který měl za úkol uvolnit svaly a šlachy. Jediné, co pro danou chvíli uvolnil, byla bolest a to nesnesitelná. "Když to do konce měsíce nepřejde, objednejte se na rehabilitaci". Tak zněla poslední slova paní doktorky. Podotýkám, že do konce měsíce zbývalo 14 dní.

Do konce měsíce jsem to nevydržela ani náhodou a už za tři dny jsem doma brečela bolestí a další den na to už jsem klusala na nejbližší chirurgii s vidinou rentgenu a možná nedej bože sádry. Pan doktor mě rychle vyvedl z omylu a hlásil "Zánět bodcovitého výběžku loketní kosti". Se slovy: "To tady neléčíme, to musíte na ortopedii" , receptem na další mast a doporučením na příslušné pracoviště mě vykázal z ordinace. Nutno podotknout, že to byla nejpříjemnější návštěva lékaře z celé série. Objednání na ortopedii jsem nechtěla odkládat a hned vyběhla do druhého patra místní polikliniky, kde mi sestřička povídá: "Volno máme za měsíc." To jsem se pomalu začínala hroutit. Naštěstí jsem těsně před záchvatem paniky zaslechla: "A nebo v pondělí, 14.30.". Nadšením a vděkem jsem div nejásala. Tak ještě do lékárny pro ten ALGESAL, lokální analgetikum, "Paráda, tak aspoň nebudu celý víkend bulet bolestí.".

V pondělí jsem v čekárně na ortopedii pochopila, proč první termín, který mi sestra nabízela, byl až za měsíc. Ale co, jsem zvyklá... Místo ve 14.30 jsem se do ordinace dostala v 15.30. Následovala milá konfrontace s dalším panem doktorem, který po chvíli dal již čtvrté jméno jednomu problému a to: "Namožené vazy". S doporučením jsem poslušně odcupitala na rehabilitaci, kde jsem absolvovala svoje první setkání s rehabilitací ultrazvukem, kam jsem měla docházet následujících osm dní mezi 7. a 11. hodinou. Tedy mimo víkendu a svátku.

Už po absolvování prvního z osmi ultrazvuků jsem pociťovala rozdíl, bolest už nebyla tak intenzivní a stálá. Teď po posledním musím říci, že se mi značně ulevilo. Jsou sice pohyby, které bolí, ale to už je nic... Uvidím co za šest týdnů přinese kontrola, zatím budu jen doufat, že zlepšení bude trvalé.

Snad by se k tomu všemu hodilo dodat "Dvakrát měř jednou řež.", v mém případě se bohužel dvakrát moc neměřilo. Ale naštěstí se ani neřezalo.