Challenge kapsář accepted

Náš malý ani ne tříkilový drobeček roste jako z vody, proto je nutné trošku přeorganizovat pokojíček. A jelikož bydlíme v pidibytě (1+1), tak náš jediný pokojíček. Proto jsem se rozhodla zrušit poličku, kterou máme u dětské postýlky na přebalovací cetky, krémíčky a jiné nepotřebné potřeby. A vyměnit ji za kapsář, tedy vlastnoručně ušitý kapsář.

Prvním krokem bylo nakoupit látky. Strávila jsem asi zhruba půl hodiny v obchodě s látkami a vybírala vhodnou kombinaci, samozřejmě růžových látek (Když jsem byla těhotná, neustále jsem tvrdila, že moje holčička nemusí být celá růžová. Ale když se narodila zjistila jsem, že má vše většinou růžové a v jiné barvě se mi tolik nelíbí), pričemž přítel s kočárem nervózně přejížděl před obchodem sem tam. Prodavačky mi mile, i když ne příliš ochotně poradily a doslova vecpaly vše, co budu potřebovat. Vše jsem samosebou musela zaplatit. Nakonec jsem v obchodě nechala přesně 630,-, což není zrovna málo, ale byla jsem připravena i na vyšší částku. Ještě větší šok jsem zažila, když jsem hledala na internetu inspiraci a zjistila jsem, že kdybych si kapsář koupila hotový, vyšel by mě na třetinu ceny. No co, ruční práce je ruční práce. To ani nemluvím o tom, s jakou láskou jsem kapsář pro dceru šila, a už vůbec ne jak jsem  si u toho potrénovala nervy, procvičila geometrii a matematiku. Nůžky nebyly nikdy můj kamarád, většinou stříhám a zarovnávám tak dlouho až mi třeba z fotky zbyde tak malý kus, že to radši vzdám, aby bylo vůbec poznat kdo je na obrázku zvěčněn. :D
No co? Látky jsem napodruhé nastříhala, založila a vytvořila první budoucí kapsu. Na tu jsem přišila další menší kapsu. Když jsem se chystala totéž udělat s druhým "pruhem" látky,  zlomila se jehla a bylo dokonáno. Samozřejmě jako začínající "závodní švadlena" doma nemám náhradní, proto muselo dílo počkat do druhého dne. A pak další a další den. Jehly už jsem sice měla, ale čas ne. Tak jsem aspoň přemýšlela a projektovala, jak to všechno provedu. Myslím, že myšlenka byla dobrá, provedení už ne tolik. A i přesto, že nejsem se svým dílem úplně spokojená, už teď vím, co bych přístě udělala jinak a na co bych si dala pozor. Ale řekla bych, že výsledek není úplně k zahození. Posuďte sami. :)

Diagnóza : začínající atopická dermatitida

Není tomu tak dávno, myslím někdy před Vánoci, kdy jsem v jednom maminkovském časopise četla článek o atopickém ekzému. V článku se autorka zmiňuje, že v případě, že jsou oba rodiče dítěte alergici, hrozí až 15procentní riziko, že dítě bude atopikem. V takové chvíli si člověk říká, že 15 % není zrovna moc a nevidí důvod, proč právě jeho dítě. Dalo by se říct, že článek mě trochu vyděsil, když jsem četla, co všechno děti s ekzémem nesmí. Příklad maminky, jejíž dcerka až do jednoho roku nesměla papat nic jiného než potraviny, které se mezi 4. a 6. měsícem zavádí jako první příkrmy, mě ještě víc ubezpečil, že my žádný atopický ekzém mít nebudeme.

Když se Viktorce mezi svátky objevil na tvářičce vysušený flíček, přikládala jsem ho mrazivému počasí. Později, když flek stále nemizel napadlo mě, že ho mohlo způsobit neustálé pusinkování babičkami, nebo spinkání na chlupatém fusaku nebo i změna pracího prášku. Jelikož jsme svátky trávili u rodičů na chalupě, kde bývají často problémy s vodou, předpokládala jsem, že po návratu domů se vše zlepší. Už tou dobou mě moje maminka začala strašit, že je to nejspíš atopický ekzém. Pokaždé, když jsem to slyšela, bylo mi do pláče a sama sebe jsem přesvědčovala, že to tak určitě není. Když se ale vysušená místa začala objevovat i na bříšku, už jsem si tak jistá nebyla.


Příjezd do Prahy nepřinesl žádné změny. Naopak se flíčky postupně dostaly i na nožičky a já jsem stále doufala, že začnou postupně mizet. Místo toho se ale začaly postupně zvětšovat a šířit. Občas zarudly a jindy to zas vypadalo, že se začínají ztrácet. Pokaždé, když jsem si řekla, že druhý den zavolám dětské doktorce, zdálo se to lepší a proto jsem chtěla ještě počkat. Včera už jsem to čekání vzdala a po telefonické konzultaci, jsme ještě odpoledne vyrazili k dětské lékařce. Ta nám sdělila, že to vypadá na začínající atopickou dermatitidu, ale že to vůbec neznamená, že ekzém by měl být trvalý. Dostali jsme mastičku, emulzi do koupele a pár instrukcí ohledně oblékání, mazání a pečování o suchou kůži.

Tak trošku jsem tenhle verdikt čekala, proto jsem nepropadla hysterii a s klidem jsem vyslechla všechny rady. Mám jediné štěstí, že mám kolem sebe lidi kteří mě dokázali přesvědčit, že atopický ekzém není sice nic příjemného, ale že to taky není nic s čím by se nedalo žít. A pokud je o něj dobře staráno nemusí být vůbec viditelný, případně může úplně zmizet. Jen se zaváděním příkrmů musíme ještě chvilku počkat a to i přesto, že Viky už je s lžičkou velká kamarádka.

"Rizoto" s nejlepšími nakladačkami na světě

Právě se mi po více jak pěti hodinách podařilo uspat naši malou princeznu a tak jsem se rozhodla, že svůj "volný" čas využiju k přidání prvního, vlastně už druhého článku.

Mohlo by se zdát zavádějící, ba až urážející, že jmenuju rizoto jídlem, které rizoto rozhodně není. Ale u nás doma se téhle mňamce vžycky říkalo rizoto. A zvyk je bohužel želenou košilí a proto pro mne  rizotem zůstane. Pro jistotu budu dál tohle jidlo nazývat rizotem v uvozovkách. :)

"Rizoto"

Znáte to, když upečete celé kuře, nebo jakékoliv jiné maso a pak druhý den zjistíte, že na něj absolutně nemáte chuť a pokud ano, nesnášíte maso ohřívané v mikrovlnce? Tak to je přesně můj případ. Když už si doma děláme kuře, tak i přesto, že jsme jen dva, tak rozhodně celé. Proč?

Já: Vážně si dáš půlku kuřete?

On: Mmm, na půlku se dneska necítím.

Já: A chceš radši stehno nebo prso?

On: Tak třeba stehno a k tomu prso.

Já: Ale to je půlka kuřete! (Následoval výbuch smíchu)

On: Ale vždyť je tam ještě křídlo.

Tak takhle u nás doma probíhal dialog nad posledním upečeným kuřetem. A smáli jsme se tak až jsme vzbudili malou a nakonec nebylo ani prso ani stehno. Ale abych dokončila polemiku nad "rizotem nerizotem", druhý den kuře prostě oberu, osmahnu na cibulce, smíchám s uvařenou rýží a přidám něco zeleného. Petrželku, jarní cibulku, cokoliv co je po ruce. A k tomu nejlepší nakládané okurky na světě, ty od dědečka mého přítele. Tak to je jedno z mých oblíbených zbytkových jídel.

A jaké je to Vaše?

Jsem tady!

Máma na hlavu, proč máma na hlavu? V první řadě, protože jsem máma. Jsem máma téměř pětiměsíční holčičky Viktorie,

která mě plně zaměstnává. Celý můj svět se momentálně točí kolem ní a já jsem za to ráda. Našla jsem v ní ten správný smysl mého života. Je to nepopsatelný pocit, když se na mě usměje poté, co se ráno probudí, nebo když mě drží za prst a pečlivě a s láskou ho žužlá a kouše... A proč na hlavu? Jsem tak trošku neposeda a cvok, který když si usmyslí, musí být. Teď nebo později, prostě musí. Stejným způsobem začíná vznikat můj blog, který se chystám postupně plnit všemi mými radostmi, uspěchy, úlety, kuchařskými dovednostmi, ale taky vším a všemi co mám ráda. Takže doufám, že bude chvilka si občas odskočit od hrací deky nebo od plotny a tak trochu si zarelaxovat na blogu.